Peklo jménem svatba....

Hezký den přeji, dnes tu bude něco úplně jiného. Sedím si tu tak v práci a říkám si, jak moc jsem měla zkreslené představy o svatbě, vše jsem měla v hlavě zalité sluncem a růžové, realita mě dohnala. Není to růžové, je to stresové období, ale neberte tento článek zas tak vážně. Každý z nás to bude mít jinak.

 

Všechno to začalo tak hezky, nevině. V srpnu loňského roku, mě přítel v Itálii požádal o ruku. Byla jsem nadšená, ale emoce v podobě slziček štěstí se nedostavily.. Tak nějak většinu věcí beru jinak. Na čem jsme se shodli hned bylo, že nechceme dělat velkou svatbu. Oba jsme hrdí na to, že jsme samostatní a dokážeme si na vše našetřit sami a neradi si říkáme o pomoc, oba se poté cítíme zavázáni druhé straně. Možná to zní hloupě, ale je to tak. I byt jsme si zařídili sami s následným stěhováním, pouze ve dvou, včetně postele a sedačky. Nevadí nám to, děláme takhle vše.

To, že nechceme velkou veselku vyvstalo ze dvou našich interních pocitů, neradi se ukazujeme a představa, že budeme šaškovat před hromadou lidí, kteří si na vás najednou vzpomenou, se nám prostě nechce. A druhý jasný fakt je ten, že máme byt, kde je stále co dělat, hypotéku a při představě, že veškeré naše úspory sežere někdo, koho celý rok nevidím? To si ty peníze raději ušetříme a třeba, když budeme chtít pojedeme na krásnou dovolenou a nebo ne, jak budeme chtít, my.

Prvotní nápad bylo, budeme to jen my dva a naši svědci. Můžete si myslet, že jsme sobci, ale my to takhle cítíme. Nepotřebujeme si něco někde dokazovat. Naši svědci? Naši sourozenci. Nejsme příliš společenští, mám ráda kamarádky na pokec, ale nejlepší přítel je stejně můj partner. Ohraná fráze? Ano, ale je až bolestně pravdivá.

Po příjezdu z dovolené, jsem si řekli, že to vezmeme v klidu a postupně.

Jako první byl výběr data, už tady se objevili drobné potíže. Chtěli jsme červenec, ale potom jsme si řekli, bude vedro a padneme na hubičku. Dáme si tedy červen, už na začátku listopadu byl přítel domlouvat termín na červen, aby to vyšlo na den, kdy to chceme. To se zdařilo, ale při zařizování dostal do ruky složenku, že to musíme uhradit a vybrat si z A4 písniček, tak 3 – 4 písničky, které nám tam budou hrát. Tak je jasné, že na příchod mám svatební pochod, ale ten zbytek, přijde nám to jako písničky na pohřeb. Beze srandy.  No nic, to přežijeme.

Tak jsem si tak jeden listopadový den sedla a začala jsem sepisovat co je třeba na svatbu. I na tu nejmenší je potřeba, termín, hudba, prstýnky, šaty, kadeřnice, vizážistka, květinářka, doprava na radnici, fotografka, svědci, nějaké to kilo dolů.. Že se to nezdá? Dobře, kadeřnice a vizážistka není nutnost, ale kdo nechce vypadat hezky, že?

Jenže kdo mohl vědět, že tohle bude víceméně procházka růžovým sadem oproti tomu, co se spustí u nás v rodině, že to chceme mít takto jednoduché. Moji rodiče řekli, že jim to nevadí, snoubencův tatínek, že také bude raději, když za peníze pojedeme na dovolenou, ale jeho maminka s jeho babičkou nám začaly říkat, že to není slušné, že se to nehodí, že se má udělat alespoň oběd, a tak dále. Možná ano, ale my to nechceme, neměl by to být náš den? Naše sny a přání? Že neexistuje, že budeme spát noc před svatbou spolu. Ale budeme, já k rodičům nechci, miluji svůj prostorný byt a snoubenec to samé. A kdy bude oběd? Že nebude? Proč? Zkuste starší generaci vysvětlit, že na hosta se počítá s cenou kolem 1.700,- Kč a když jsme spočetli členy rodiny, kterých jsme při velmi velkém výběru napočítali kolem 35 lidí, šly jsme do kolen. Teď my může někdo oponovat, že když uděláme hostinu peníze se vrátí. Možná ano, možná ne. To nikdo nezaručí. A navíc, zcela upřímně, nechci dělat hostinu. Největší problém je s přípitkem, jak je možné, že nebude přípitek? Navodím Vám situaci, původně to mělo být, my dva, svědci a fotografka. Svědci to podepíšou, vylezeme ven, uděláme společnou fotku a svědci pojedou domů, my před sebou máme ještě focení, na které se mezi námi těším nejvíc. Jenže teď, když už se polovina rodiny rozhodla se na nás přijít podívat, tak jedna část vymýšlí, že ten přípitek být musí. Ale jak? My se jdeme po obřadu fotit a kdo bude na náměstí v autech čekat tak 3hodiny, než my budeme moci? Nikdo, takže někdo dostal nápad, že se alkohol vezme do aut a až vylezeme ven z obřadu, otevřou se flašky na parkovišti a připijeme si tam. Haha.. Přijde vám to normální? Proboha, vždyť většina jede autem domů.

Když budeme chtít a všechno skončí, sundám si šaty a budu moci dýchat, ráda si poté už s manželem zajdu na oběd, ale v klidu.

Jsem ráda, že si mě snoubenec chce vzít, ano, opravdu jsem, ale nejsem ráda, co se kolem toho spustilo. Už několikrát jsme si říkali, že jsem se měli vzít a ostatním to pouze oznámit :-)

Chtěla jsem to malé a klidné, ale v tuto chvíli do toho vstupují lidé a vymýšlí různé možnosti, jak to tak nějak udělat, aby se nikdo necítil dotčený.

Když ale pominu tento fakt, který jak doufám se nějak uklidní, jinak mi snoubenec nepřijde na svatbu, což už mi ze srandy řekl, tak termín máme, hudbu taky, šaty a oblek máme také, kadeřnici mám domluvenou, na tu jsem hodně zvědavá, vizážistka přijede tento pátek za mnou, na první schůzku, fotografku jsem si našla vysněnou a má volno v den mé svatby, kytici mám představu také a floristku jsem si již také vybrala, ale výsledek uvidím až v den svatby. Prstýnky se nám již vyrábí v Americe, tak vlastně pohoda

Opravdu chápu, že se svatba dělá spíše pro ostatní, že existují tradice, ale nemáme potřebu dodržovat nějaké tradice, když v ně nevěříme.

O věcech jako šaty, účes a líčení ještě článek bude, ale nejdřív musím počkat, zda se na mne bude moci dát koukat.

Co vy manželky a nevěsta? Také vám do vašich příprav někdo neustále vnášel chaos?
Lucka